Příběhy českých maminek, které se odmítají podílet na utrpení - 1. díl

11. 8. 2016

Navzdory tomu, jak jsme se mílovými kroky vzdálili přírodě a co všechno jsme si honbou za pokrokem způsobili, dokáže být mateřská láska stále velmi silná. Matka by většinou za své dítě dala život a nedovede si představit, že by jí je někdo sebral. Když jsou na nějakou dobu odděleni, špatně to snáší. A že by jí je někdo vzal nadobro? Nebo pokud kojí, že by mléko určené jejímu miminku násilím použil pro své potřeby? Při této představě je každá máma určitě šílená hrůzou.

Avšak zvířecím matkám se toto děje běžně. Matkám, které taky touží být se svými dětmi, mají mateřské instinkty a potřebu starat se o svá mláďata, cítit jejich blízkost a dát jim svou lásku. Krávy nedávají lidem mléko jen tak, ale pouze, když porodí tele. Předtím jsou uměle oplodněny, což se znovu opakuje zhruba 3 měsíce po porodu. Musí tak tvořit obrovské množství mléka a živit další nenarozené tele, což má devastační účinek na jejich zdraví. Tele jim seberou do 24 hodin po porodu, přestože mezi krávou a teletem je velmi silné mateřské pouto. Vzájemnému odtržení se oba usilovně brání, křičí, hledají se a marně se snaží jít po zvuku volání toho druhého. Toto strádání často neustává ani po několika dnech. Tele je umístěno do vlastního boxu, kde strádá absencí kontaktu s ostatními a necelý týden dostává mlezivo od krávy – poté jen průmyslově vyrobenou mléčnou výživu. Ve věku 2 měsíců se tato telata zcela odstavují od mléka, třebaže by u matky přirozeně sála až 12 měsíců. Kráva dnes vyprodukuje 7–10x více mléka, než by přirozeně vypilo tele, které by sálo 5–6x za den. Dojena je pouze 2x denně, což způsobuje kumulaci mléka, bolestivý tlak a přispívá k rozvoji nemocí vemene a končetin.

"Telata potřebují matku. Místo toho je mámě seberou, protože management zhodnotil tuto strategii jako příznivější pro výrobu. Potřebují sát mléko z vemena, už jen protože je to ten nejlepší a nejpřirozenější prostředek proti stresu. Místo toho jim vemeno seberou, protože s cucákem je budou mít pod lepší kontrolou. Potřebují společnost jiných, aby si mohla hrát. Místo toho jsou narvaná do samoty, protože je to hygieničtější. Potřebují prostor k běhání. Místo toho dostanou jen „možnost otáčet se, odpočívat, vstávat, upravovat si srst a udržovat se v čistotě“, protože pravidla welfere by neměla být neekonomická více než je nutné pro udržení zvířat v užitkové kondici.“ Michal Kolesár

Zde si můžete přečíst příběhy pěti maminek - veganek.

 

Příběh Anny:

Ukradené mléko, ukradený život
Tragédie nenaplněné rodičovské lásky

Přesně si pamatuji moment, kdy jsem se stala vegankou.

Bylo to dva roky poté, co jsem přestala jíst maso. Michal, můj nynější manžel, mi ukázal fotku z jedné ze svých rešerší. Byla na ní popelnice narvaná mrtvými těly slepic,tzv. nosnic, které nepřežily podmínky vaječného průmyslu. Řekl mi: „Toto jsou i tvoje slepice“. Ta věta a ten pohled se mi vryly do paměti. Ačkoliv jsem o veganství byla přesvědčena teoreticky, v praxi jsem se nechala ovlivňovat okolím a jeho kritickým vnímáním vůči odmítání vykořisťování nelidských zvířat.

Od té doby jsem toho víc viděla a víc přemýšlela. Na vlastní oči jsem viděla smutné krávy uvázané v kravíně a jejich osamělé děti venku v boxech. Malá telátka s velkýma krásnýma očima. Některá ještě s pupeční šňůrou , která visela až na špinavou slámu.

Po narození mého vlastního miminka jsem prožívala probdělé ubrečené noci. Dcera neplakala. Ta spokojeně spala přisátá k mému prsu. Byly to moje slzy. Protože jsem viděla novýma očima. Stále jsem vzpomínala na osamocená malá miminka unesena svým matkám, kterým hloupí lidé říkají dojnice. Mnohem víc jsem pociťovala bolest, jakou musí matka vytrpět, když jí vezmou mládě. Mnohem silněji jsem pociťovala strach a bezbrannost malého tvora, který právě přišel na svět. Na hnusný bezcitný svět. A je na to sám. Na bolest, strach i zimu.

Představila jsem si, kdyby mi vzali moji malou Zuzanku a zavřeli jí samotnou do klece. Moje a její mléko by nám vzali, prodali a vypili. Mučili nás odloučením, řetězy, nudou a možná i špínou a kopanci. Pak by ji zabili a nebo ji nechali žít, aby ji později znásilnili kovovou tyčí a unesli dítě, tak jako byla unesena ona.  Asi tak čtyřikrát. Protože pak už by byla příliš slabá a nemocná, aby se „majitelům“ vyplatila. A pak by ji ještě mladou a krásnou zabili vystřelením hrotu z jateční pistole do mozku. A možná by ještě žila, kdyby jí podřízli hrdlo. Pokud bych takový příběh vyprávěla o lidské mámě a dítěti, většině lidí by to znělo jako horor. A tragédii nenaplněné mateřské lásky, kterou pomohli vytvořit konzumací ukradeného mléka a pojídáním mrtvých těl nejen matek a dětí, nevidí.

Cesta k etickému veganství není jednoduchá pro člověka, který se narodil a byl a je vychováván v takové kultuře, v jaké žijeme. Nesnáším konflikty, které jsem musela řešit kvůli vlastnímu veganství, děsím se problémů, které přijdou kvůli veganství naší dcery. Není to ale nic v porovnání s tím, co se děje zvířatům, kterým lidé ukradnou mateřské mléko, mateřskou lásku, svobodu a nakonec život. Věřím ale, že když nebudeme lhát, tak jak lžou reklamy, školy i úřady, má to smysl. Pro naši dceru, pro další lidi i pro mimolidská zvířata.

„Jsou lidé, věřící, že krávy dávají mléko jen tak, asi jako když se otočí kohoutkem nad umyvadlem a teče voda. Pravdou je, že mléko krav je výživou pro telátko a v tom je i jeho jediná hodnota. Není to zemědělská komodita. A smysl života krav není v produkci mléka. To je jako tvrdit, že ženy, nebo samice jakéhokoli živočišného druhu, jsou tu proto, aby kojily.“ – Michal Kolesár

 

Příběh Tatiany:

Jsem ráda, že svým dětem nebudu muset lhát

Vegankou jsem sa stala ještě před otěhotněním, takže jsem už věděla, jak je mléčný průmysl krutý. Ačkoli jsem věděla, že etické veganství pro mne bude celoživotní cestou, kterou budu chtít dále předat svým dětem, období kojení mi dalo možnost tuto nespravedlnost vůči zvířatům procítit ještě víc.

Pamatuji si, jak nás ve škole učili, že nám kráva dává mléko, kůži, maso. Tuto lež v sobě máme tak zakořeněnou, že tomu věří i dospělý člověk a s údivem zjišťuje, že kráva musí mít telátko, aby mohla mít mléko. A abychom je mohli pít my, telátko musí být odstraněno. Zvířata nám samozřejmě nic z toho, co jsme se učili, nedávají, člověk si to vše bere násilím. Zvířata nám mohou dát lásku, přátelství, ale nikdy nám nebudou dobrovolně dávat svoji svalovinu, kůži nebo mateřské mléko, které patří jejich mláděti.

Mnoho lidí si ve snaze omluvit krutost páchanou na zvířatech vytváří příběhy o symbióze mezi člověkem a zvířetem. My dáváme zvířatům domov a potravu, ona nám dají na oplátku svoje produkty. Ale kdo z nás by šel do smlouvy, kde bychom sice měli pěkný pokoj a pravidelný příjem potravy, ale když bychom už neměli co dát, byli bychom odsouzeni k smrti, a celý tento příběh by se postupně přesouval na další členy naší rodiny? V případě krav bychom my ženy byly několikrát znásilňovány, když by vykořisťovatel určil vhodný čas a posléze by nám odebral naše dítě, aby mohl pít naše mléko. Takovýto vztah je obchodní, výhodný pro člověka. Vztah založený na lásce je vztahem nezištným.

Proto jsem také ráda, že mým dětem nebudou podsouvány nepravdy. Jsem ráda, že budou mít možnost zakusit skutečnou lásku ke zvířatům a nikdo jim ji nebude křivit. Jsem ráda, že nebudou dělit zvířata na ta užitková a na ta pro naši radost a pobavení. A proto jsem ráda, že svým dětem už nebudu muset lhát.
 

Příběh Ester:

Zvířata mají být svobodná

Nechtěla jsem děti. Neměla jsem je ráda, ani jsem nechtěla dál zalidňovat planetu. Osud tomu ale chtěl jinak a nechal mě si všechno procítit velmi intenzivně. Otěhotněla jsem neplánovaně a objednala se na potrat. V mé mysli se ale něco vzepřelo a po velké myšlenkové bouři jsem se rozhodla stát mámou. Těhotenství jsem ale neměla po psychické stránce jednoduché a v 5. měsíci jsme o holčičku přišli. Po dalších vnitřních bojích jsme se rozhodli ještě pro jednu šanci a syn na sebe nenechal dlouho čekat. Opět jsem se ale cítila velmi zmateně, břicho rostlo, ale já se stále nemohla smířit s rolí mámy. Ke konci těhotenství, poté, když jsem viděla, jak krásné může být pouto mezi mámou a dítětem, se to zlomilo a já se začala těšit. Porod pro mě byl strašným zážitkem, ale jakmile mi chlapečka položili na břicho, věděla jsem, že se o něj chci postarat jak nejlépe umím a dát mu všechnu lásku. Vinou praxe v našich porodnicích neproběhl bonding a nepodařilo se první přisátí. Chtěla jsem ho mít pořád u sebe, ač jsem proto byla u personálu za divnou. Pod záminkou nějakého nutného ošetření mi ho vzali a zbytečně dlouho nevraceli. Cítila jsem se hrozně a myslela na to, jak zmatený musí být on, že tam možná někde pláče a nechápe, kde je máma. Jak mi jej přinesli, už jsem jej nedala z ruky. Je to velmi špatná praxe, ale aspoň mi dítě nikdo nevzal navždy nebo nebránil se o něj postarat. Tak jako se děje několikrát za život kravám, telátka jim seberou, protože si člověk úplně zbytečně nárokuje jejich mléko. A kráva nebude mít mléko, aniž by měla tele. Tak jako se děje prasnicím, které člověk zavřel do kotců, kde se sotva pohnou a nemůžou se řádně starat o svá selátka. Myslela jsem na to, jak synovo růžové tělíčko je tolik podobné malinkému selátku a ještě víc nedokázala pochopit, PROČ lidi tohle dělají. Maso už nejím skoro deset let a vegankou jsem byla už pár let před mateřstvím, takže jsem všechny tyto skutečnosti znala. Nyní už ale vím, jak obrovská láska a zodpovědnost je mít dítě a jaký je pocit, když vám někdo brání být s ním, byť jen na chvíli. Nikdo nemá právo tohle dělat, žádným matkám, ani těm zvířecím. A kdo jiný, než v prvé řadě matky, by měl tohle pochopit? Jak krásné pouto vzniká kojením, jak něžnou náruč jim poskytujeme. My úspěšně kojíme už více než rok. Proč ony nemohou?! Protože člověk si nárokuje právo rozhodovat o životech jiných tvorů? “Živočišné produkty” k životu nepotřebujeme, chuť není nadřazena životu. Já jsem se ve vztahu k dětem změnila, od základů. Proč tedy ty nemůžeš změnit svůj pohled na zvířata? Zvířata zde nejsou pro lidi, mají být svobodná!

 

Příběh Lenky:

Kojení je to nejlepší, co mohu svému dítěti dát

Hned když jsem zjistila, že čekám miminko, měla jsem jasno v tom, že chci kojit a že pro to udělám vše. Kojení je podle mého názoru to nejlepší, co mohu svému dítěti dát a nejen to, vytváří s dítětem pocit sounáležitosti. V momentě, kdy jsem se rozhodla stát vegankou u mě právě kojení sehrálo důležitou roli. Na veganskou stravu jsem přecházela v těhotenství a právě pocit sounáležitosti s jinými živočišnými druhy mi otevřel oči v tom, že jsem věděla, že veganství je pro mě a mou rodinu tím jediným správným krokem. Představa toho, že jiné mámy nemají tu možnost a jsou ochuzovány o jedinečné spojení se svým potomkem díky kojení jen kvůli tomu, abychom my lidé měli na snídani sýr a mléko, sehrála nejdůležitější roli v mém přerodu ve veganku.

Pouto se zesílilo a pravda prohloubila ještě více v momentě, kdy mi po porodu podali moji dceru a ta se poprvé napila. Zvláštní bylo, že jedna z prvních věcí, na které jsem myslela, bylo to, jak jsme krutí, že krávám násilně odebíráme jejich děti. Z úst mnoha veganských aktivistů jsem slyšela, že to nejhorší, co v životě slyšeli, byl právě brek krávy, které odebrali tele.

Kromě těchto zřejmých aspektů bych ráda vyzdvihla u kojení (když dítě kojíte na požádání a nikoliv po 3 hodinách, jak vám „radí“ tabulky a pediatři) pouto, které vzniklo mezi mnou a mou holčičkou. Přijde mi, že čím déle kojím, tím více máme k sobě blíž a z holčičky mi roste sebevědomá, zvídavá, soběstačná a šikovná holčička. Ví totiž, že já jsem tu vždy pro ni (a vždycky budu) a má ve mně jistotu. Jsem ráda, že mě veganství naučilo vzdělávat se a stát si za svým a že jsem nepodlehla nátlaku okolí, které mi neustále diktuje, jak mám vychovávat svoje dítě (Kojit stačí šest týdnů, pak dej Sunar. Koj po třech hodinách. Nekoj podle potřeb dítěte, jinak budeš mít rozmazlence. Nechej dítě vyřvat. Nenos dítě v šátku. Atd:…).

Z pohledu veganského stravování bych ráda zdůraznila to, že moje dcerka netrpěla na bolesti bříška, které byly u kamarádek a jejich dětí více než časté a celkově jsem se nemusela vyhýbat ničemu ve svém běžném jídelníčku. Dokonce i tolik obávané luštěniny byly od začátku bezproblémové.

 

Příběh Loly:

Pijme mateřské mléko jen v kojeneckém období a jen od svého vlastního druhu

Když se nám narodil syn, byla jsem vegankou zhruba 6 let. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že bude vyrůstat jako vegan ani o tom, že by neměl to nejlepší, co mu můžeme nabídnout. Nikdy jsme mu nezatajovali nic ohledně jídla; odkud a z koho pochází, jak vzniká a za jakých podmínek. Když se začal ptát, dostával odpovědi. V tom vyrostl a po dalších 4,5 letech se nám narodila dcera. Ani u ní nepochybuji, že poroste jako veganka a ponese si v sobě to hlavní poselství, které se oběma dětem snažíme předat; že nežijí na úkor druhých a budou dělat vědomou volbu ohledně všeho, co konzumují.

Co se mléka týče, je to pro nás jednoznačné: mléko je mateřská potrava pro dítě. Bez dítěte se mateřské mléko nevytvoří. Jak u ženy tak u krávy nebo jiného savce. Proč by měl být rozdíl mezi vnímáním ženy, jejího mateřství, pocitech a potřebách po porodu a poutu k vlastnímu dítěti a mezi procesy, které probíhají u krávy? Těhotenství ženy trvá 9 měsíců, u krávy je to podobné. Za tu dobu se vytvoří takové pouto mezi matkou a dítětem, kterému se jen těžko něco vyrovná.

Rozdíl je ale v tom, že matka kráva je naší společností deklasována na továrnu na mléko. To ale patří jejímu dítěti, které je jí po narození ukradeno, vyživováno náhražkou, po krátké době zabito na telecí maso nebo zabito na maso po delší době. A tak pořád dokola včetně násilného umělého oplodňování krávy, dokud to její tělo vydrží. Kráva je nemocná, neustále strádá, protože jejímu tělu scházejí živiny, které nemá šanci z potravy získat při tam obrovském odběru mléka a nárocích na její tělo, který dnešní mléčný průmysl vyžaduje. Jako by žena byla znásilněna, otěhotněla, porodila a kojila a hned znovu nechtěně otěhotněla a kojila a to až 4x za sebou. A necítila by u kojení žádné příjemné pocity, jen chlad a bolest ze strojů vysávajících její bradavky. Svoje dítě by ani neviděla, natož aby se ho mohla dotýkat.

Mléko vytvořené pro tele v těle jeho matky krávy z jejích zásob putuje do čokolád, jogurtů nebo do krabic se lživými obrázky kraviček s telátky na zelené louce. Jen málo co je obestřeno takovými lži jako produkce mléka. Když na to pomyslím, stydím se za to, že patřím k lidskému druhu.

Dnes je tolik běžně dostupných produktů, které je možné koupit místo kravského mléka a výrobků z něj. Možností etičtějších, ekologičtějších a zdravějších. Ženy matky mají navíc jedinečnou příležitost. Když chovají vlastní dítě, které se vytvořilo v jejich těle a roste z jejich mateřského mléka, napojit se díky této zkušenosti na vnímání jiných tvorů, jiných matek – i jiného druhu. Využijme toho na maximum a nedovolme, aby naše děti pokračovaly ve vykořisťování krav a jejich mláďat. Žijme vegansky a hezky*

 

 

Příběhy dalších pěti veganských maminek si můžete přečíst v tomto článku.